Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo, když se Praha po první vlně Covidu opět otevřela. Na Karlově mostě stál jídelní stůl po celé jeho délce. Mohl tam přijít kdokoli a společně se najíst. Byl to jakýsi symbolický důkaz zdejší kultury společného stravování.

Než jsem začal žít v České republice, vzpomínám si, jak jsem chodil do italské kavárny v New Yorku. Byl tam jeden dlouhý stůl uprostřed a menší stoly po stranách. O několik let později jsem také v New Yorku seděl u dlouhého stolu pro změnu v přeplněné francouzské kavárně. Tehdy jsem to v žádné jiné restauraci v USA nezažil. Samozřejmě nepočítám dlouhé stoly v jídelnách na základní škole.

Když o tom tak přemýšlím, dlouhé jídelní stoly jsou v evropských historických filmech velmi časté. Hrady a zámky a Jídelny na hradech a zámcích se svými dlouhými stoly byly a jsou nedílnou součástí evropské kultury.

Tady v Praze je poměrně běžné sedět v hospodách, bistrech nebo kavárnách u dlouhého stolu. Nebuďte proto překvapeni, když si někdo sedne vedle vás. Ze zdvořilosti může někdo říct: "Mohu si přisednout? (Can I take a seat?)" Ale nebuďte překvapeni, pokud si prostě bez ptaní přisedne. 

Jako Američanovi mi to zpočátku přišlo docela nepříjemné, ale dnes mi to i jako introvertovi připadá docela sympatické. Při svých nedávných návštěvách doma v USA jsem také už častěji viděla restaurace s dlouhými stoly.

Zde je krátký seznam užitečných frází a tipů, které jsou kulturně odlišné od USA.

Jak jít na toaletu

Když jsem se poprvé učil česky, ujistil jsem se, že se umím zeptat, "Kde je tu záchod (Where is the toilet?)" Tady v České republice se to označuje jako WC, Water Closet. Ale když se potřebujete zeptat, kudy na záchod, tak se prostě zeptáte, "Kde jsou tu toalety?" Nebo, "Kde tu máte záchod?(Where are the toilets?)" Já vím, zní to poněkud drsně.

Tady je něco pro zasmání. Neříkejte: Jdu do záchodu. I když si myslíte, že to znamená "Jdu na záchod", ve skutečnosti jste řekli, "Jdu dovnitř záchodu." Místo toho řekněte, "Jdu na záchod." Jak jsem se naučil, “do" často znamená dovnitř něčeho (into), kdežto na znamená “někam, na místo", ale ne dovnitř (into).

Jiný způsob je prostě říct, "Odskočím si", což se doslova překládá jako “I'm popping out". V tomto kontextu nemusíte říkat, kam si odskočíte, tedy “Odskočím si na toaletu” (I'm popping out to toilet). Lidé budou vědět, kam že si odskočite.

Když dojíte

V Čechách můžete dát obsluze vědět, že jste dojedli, a ona vám odnese talíře. Stačí nechat nůž a vidličku srovnané na talíři. Je to praktické gesto, abyste nebyli rušeni dotazem, jako se to stává mně v USA: "Už jste dojedli?" Zvlášť když nesním všechno, co je na talíři, je snadnější mít možnost gestem vyjádřit: "Prosím, odneste to.”

Ve Spojených státech obsluze řeknete, že jste dojedli, aby talíře odnesla. Nebo stačí počkat, až vám obsluha nabídne dezert nebo kávu. Nebo, pokud chcete, můžete si prostě jen říct o účet.

Dlouhé rozhovory

V České republice platí, že pokud nedáte nůž a vidličku k sobě, můžete prostě zůstat a povídat si. Když pak domluvíte a jste připraveni odejít nebo si dát další chod, můžete srovnat nůž a vidličku k sobě. To považuji za snad nejvýraznější kulturní nuanci.

Samozřejmě v USA můžete také vést dlouhý hovor, ale obsluha vás pravděpodobně vyruší, protože se bude zajímat, jestli už jste dojedli, aby vám mohla odnést talíř.

Tyto déletrvající konverzace jsou mi bližší v české rodině mého partnera než s rodinnými příslušníky v USA. Z jakéhosi důvodu, nevím, snad je to dáno jinou kulturou nebo čím, ale když jsem v USA, docela rád sklidím talíře ze stolu a jdu se věnovat něčemu jinému. Když jsme s rodinou mého českého partnera, přistihnu se, že jen sedím a povídám si (tedy, většinou poslouchám, protože nerozumím všemu, co říkají), dokud rozhovor neskončí. Pak se někdo zvedne, aby odnesl talíře, přičemž všechny naše vidličky a nože jsou na talíři každého z nás pěkně srovnané :).

Žádost o placení

V obou zemích platí, že pokud si o účet neřeknete, když je obsluha u vašeho stolu, budete muset najít způsob, jak upoutat její pozornost a o účet si říct. Mezi USA a Českou republikou je však ještě jeden rozdíl,když chcete zaplatit.

V Čechách se říká, "Zaplatím, prosím”, nebo "Zaplatíme, prosím", což v doslovném překladu znamená “I’ll pay, please”, nebo “We’ll pay, please.” V české kultuře není nutné říkat si o účet, doslova, "Chtěl bych účet, prosím”, “I would like the bill, please.”

Spropitné

V USA po zaplacení účtu nechávám na stole nějaké peníze jako spropitné. Tím chci vyjádřit, že obsluha i jídlo byly pětihvězdičkové, prostě nejlepší. V České republice něco takového neexistuje.

Když jsem v roce 1991 začal jezdit do Čech, spropitné nebylo normou. Bylo spíš vzácné. A pokud se dávalo, tak opravdu jen malé spropitné, obvykle se cena zaokrouhlovala nahoru na celé desetikoruny. V průběhu let se však spropitné stalo normou a také se dává mnohem štědřejší.

Rozdíl mezi oběma zeměmi spočívá také v tom, že v České republice záleží na tom, zda platíte hotově nebo kreditní kartou. Obvykle se obsluha zeptá, protože pak se buď vrátí s krabičkou nebo podnosem pro platbu v hotovosti, nebo přinese přístrojek na ruční zpracovávání kreditní karty.

Pokud platíte v hotovosti, připočtěte spropitné k celkové částce a tuto částku buď nechte na tácu nebo v krabičce, nebo (častěji) číšníkovi řekněte, kolik celkem platíte včetně spropitného. Pokud platíte kreditní kartou, musíte číšníkovi předem sdělit, kolik si přejete přidat, a on to připočte k celkové částce, kterou pak podepíše. Někteří číšníci vám však řeknou, že dávají přednost spropitnému v hotovosti, proto buďte připraveni a mějte k dispozici volné mince nebo trochu hotovosti.

Poslední věc

Všechny tyto drobné kulturní rozdíly jsou podstatné. Jakmile se s nimi seznámíte a začnete správně používat i jazyk, budete se cítit čím dál tím víc příslušníkem dané země. A čím více se to daří, tím silněji se budete cítit jako ve svém druhém domově.